Ať už jsme velcí, prosím!

5. ledna 2009, Apolena Geršlová

Někdy v září roku 2002 jsem nastupovala společně s dalšími 31 studentíky do primy našeho gymnázia s pocitem, že tam někam „nahoru“ se snad nikdy nedostanu. Dnes už mi chybí něco málo přes rok, abych se dostala úplně nejvýš a popravdě s primánky bych neměnila!

Na školách, kde osmileté studium není, to lidé nemůžou vidět, ale tady… Jen si vy všichni, kteří tímhle procesem procházíte, nebo jste prošli, vzpomeňte, jak vám bylo! Nejen, že BYLI o tři hlavy vyšší, ale museli přece být tak chytří, chovali se jak dospělí a většina z nich byli hodní starší studenti, když jsme něco potřebovali, vždycky sestoupili z „nebeských výšin“ a pomohli a my jsme jim div nevykali. To je tak dávno! Dneska už tam tihle lidé nejsou, rozprchli se někde po republice nebo třeba i po světě a jejich místo jsme zabrali my… Jsme tu za ty starší, chytřejší, „polobohy“, mnohdy nám opravdu vykají a my se tomu smějeme, protože bude následovat další etapa, ve které budeme zase za ty UCHA a půjdeme od začátku, ale vysoká škola je pro dvanáctileté děti opravdu ještě hodně daleko, stejně jako přemýšlení o ní.

Navíc, jejich představy o nás by se daly mnohdy s úspěchem vyvracet! O chytrosti a odpovědnosti mnohých z nás by se dalo velmi jednoduše polemizovat. Snad jen ta dospělost je podle papírů opravdu tady nebo alespoň za dveřmi a myšlenkám na vysoké školy už se taky nejde ubránit. Profesoři nejsou kamarádi, pořád straší. Straší maturitou, přijímačkama, tím, že je to naše budoucnost, že jsme za ni zodpovědní. Nicméně, přes to všechno, chtěli byste se vrátit? Mít to všechno před sebou? A popravdě, prosím! Myslím, že málo z vás. Já určitě ne.

Proč to všechno říkám? Tak nějak obecně platí, že ti dospělejší by chtěli být menší, aby měli méně povinností a více času na zábavu, ti menší zase už chtějí být dospělými, mít volnost, svobodu a rozhodovat sami o sobě. Podle mě a mnohých mých vrstevníků to platí ale jenom z jedné strany, a to z té druhé. Nechceme se vrátit, jsme rádi, že už nemusíme znova, ale že bude něco dál. A za pár let, až nás někdo vystřídá, si tohle řeknou taky, nejspíš.

DÍKY BOHU, UŽ JSME DÁL A NECHCEME SE VRACET!

Autorka je studentkou oktávy Gymnázia Elišky Krásnohorské v Praze