21. dubna 2008, Markéta Cenkerová
„Fazole“, vysvětlila mi vrchní kuchařka obsah mého talíře, když jsem se po pětiminutové bezúspěšné snaze o identifikaci konečně přišla zeptat. Neměla jsem ani nejmenší chuť jí to věřit a ještě menší chuť předložené jídlo pozřít. Co tedy dělat? Aha, ano. Věštit!
Lidé se snaží věštit již po staletí ze všeho možného – z pohybů vesmírných těles, z přírodních úkazů, z letu ptáků, a byl to právě Gal Prolix v jednom z dílů slavného komiksu Asterix, který přišel s vynikajícím nápadem – věštit z jídla. Proč však právě ze školních obědů? Na tuto otázku se mi nikdy nepodařilo úplně odpovědět, jedna věc je však jasná: školní obědy byly, jsou a budou vždy to nejlepší čtivo. Možná také proto, že u nich nejčastěji dochází k tomu, že si strávník neví rady, co s jídlem počít.
Obědy v naší školní jídelně bych podle možnosti věštění rozdělila do následujících kategorií:
Polévka je podle mého názoru poměrně dobré čtivo, protože je možné dostávat ji každý den a když do ní budete dostatečně dlouho usilovně zírat, téměř vždy něco vykoukáte. Způsoby výkladu úkazů v polévce se však velice liší. S přáteli jsem se shodla pouze na tom, že pokud rozmístění mrkve v kuřecí polévce odpovídá rozmístění hvězd v souhvězdí malého vozu a zároveň součet všech mastných ok dá čtyřnásobek celkového počtu dní v přestupném roce, pak je význam stejný, jako když se na Svatojánskou noc za úplňku narodí čtyřhlavý kozel.
U možností 2) a 3) je věštění nemožné ze dvou prostých důvodů: jednak jsou to dvě nejběžnější jídla v naší jídelně a jednak jejich doslova geometrické uspořádání, dokonale stejné na každém talíři každý den, kdy se dotyčné jídlo podává, naprosto vylučuje už jen pomyšlení na nějaké věštění. Pod miliony líbivých pseudonymů se téměř vždy skrývá buď bizon – tuhé neidentifikovatelné maso, nebo medvěd – o něco měkčí tuhé neidentifikovatelné maso. Jistě uznáte, že za těchto podmínek je jakékoli věštění naprosto nemožné.
Ovšem nejlákavější možnost představuje bod 4). Je to dokonce tak lákavé, že kolují zvěsti, že obědy tohoto druhu jsou už lehce předvěštěné našimi kolegy věštci z gymnázia, odkud se nám jídlo dováží. Musím přiznat, že u některých obědů bych tomu i věřila. Pod bodem 4) se totiž skrývá bezpočet různých možností a variant typu čočka, párek, bramborová kaše, brambory…
Velice svéráznou pomůckou k věštění je hrachová kaše. Z té se dají vyčíst ty nejzajímavější věci, není však (alespoň u nás) vhodná k jídlu. Člověk ani nepotřebuje být věštec, aby poznal, že pozře-li jen trošičku této zelené hmoty, zemře ve strašných křečích.
Podobné to bylo i s mandarínkovým kompotem. Přišlo mi zvláštní, že přestože mandarinky jsou oranžové, jejich šťáva má v kompotu barvu jasně fialovou. Proto jsem tímto kompotem obdarovala jednoho známého, aby se případně otrávil on. Nakonec ve zdraví přežil, dokonce mu kompot velice chutnal, ale tvrdil mi, že v něm spatřil Moskvu. Na podrobnosti jsem se raději neptala, koneckonců, kdo ví, kde před staletími spatřila kněžna Libuše Prahu?
Autorka je studentkou druhého ročníku Gymnázia Omská v PrazePodklady pro seminární práce