Fakultní škola

12. listopadu 2008, Apolena Geršlová

Mnoho žáků a studentů snad ani neví, co obnáší, když je jejich škola označena jako fakultní škola některé z pedagogických univerzit. Poznání se dostaví vždycky tak jednou, dvakrát do roka, kdy na chodbách vídáte nové tváře a zcela jistě víte, že se nejedná ani o profesory zdejšího ústavu, ale ani o studenty. Ono je to totiž něco mezi tím…

Mnohdy jste svým profesorem upozorněni, že následujících několik hodin jeho předmětu bude ve třídě přítomen ještě jakýsi vetřelec, někdo s označením PRAKTIKANT. Prvních pár hodin prý bude jen naslouchat a poté povede několik hodin sám. Tím profesor považuje zřejmě celou věc za uzavřenou a další hodinu se tedy objeví s někým, kdo si sedne do poslední lavice a za hodinu matematiky, dějepisu, chemie nebo češtiny je schopen popsat třeba deset původně čistých papírů z obou stran. Přijde Vám, že si musí snad psát úplně všechno, i to, jak třídu pozdravit, zapsat do třídnice a nadepsat osmnáctiletým lidem číslo hodiny na tabuli. Přes veškeré své soustředění si zapomene všimnout, že třetina třídy vůbec sešit nemá a dalších několik ho sice dejme tomu má, ale rozhodně není v centru jejich zájmu dělat si jakékoli poznámky, poněvadž připravované Mistrovství středních škol v pišqorkách nebo včerejší akce jsou pro ně momentálně mnohem důležitější. Nicméně hodiny, kdy posluchač sedí v zadní lavici a horlivě sleduje, jak jeho zkušenější (skoro) kolega zaměstnává celou třídu, patří mezi ty studenty oblíbené. Jejich profesor se snaží být většinou milý a vstřícný a nezřídka kdy se stane, že nejdříve sáhodlouze vybírá ve svém notesu adepty na zkoušení, aby poté k tabuli pozval ty, o kterých je přesvědčen, že mu „neutrhnou“ ostudu.

Jednoho dne se potom před tabulí místo Vašeho známého pedagoga objeví někdo úplně jiný a Vy v něm jen málokdy poznáte toho člověka s poznámkami ze zadní lavice. Přinese obvykle spoustu pomůcek, které stejně nebude potřebovat a snaží se usmívat. Většina z těchto budoucích pedagogů se snaží zaujmout a jejich snaha bývá zpravidla oceněna. Stráví spolu s Vámi několik vyučovacích hodin, na kterých pro změnu sedí v jedné ze zadních lavic Váš skutečný profesor s povzbudivým úsměvem ve tváři, který Vy byste na klasických hodinách mohli vidět pouze tehdy, kdyby celá třída napsala čtvrtletní práci nejhůř na chvalitebnou, tudíž nikdy. A ve Vás tohle všechno vzbuzuje dojem, že tak to má být, že tenhle člověk jednou opravdu přijde s tou třídnicí, sedne si za katedru, bude listovat ve svém notesu a zase další generaci posluchačů ukazovat, „jak že se to teda dělá“, jenže…

Jenže potom jednou do té hodiny přijde posluchač sám a řekne Vám, že už vlastně ví, že nikdy učit nebude, že té matematice, dějepisu, chemii nebo češtině se věnovat chce, ale učit, jen to ne! A Vy si řeknete, že jste zase nepochopili, proč jste ta fakultní škola některé z pedagogických univerzit, když od Vás její studenti odcházejí s tím, že učit nechtějí, že už to vědí a vy jste se přitom snažili!

Autorka je studentkou oktávy Gymnázia Elišky Krásnohorské v Praze