Jen prvňáčci jsou pevně rozhodnutí čím chtějí být

12. září 2007, Mape

Každý rok vzejde nová řada žáků, kteří ukončili povinnou školní docházku, nová generace maturantů, nová vlna diplomovaných specialistů, promovaných inženýrů, magistrů. A oni se rozhodují, kam půjdou studovat dál, nebo čím se stanou, kde začnou hledat práci. Ti šťastnější vědí už z dětství, že budou programátory, policisty, výpravčími, nebo prostě tím čím jsou maminka nebo tatínek.

Z první třídy základní školy mě utkvěla v paměti chvíle, kdy jsme se měli postavit v lavici a jeden po druhém říci, čím bychom chtěli být. Někteří spolužáci byli dost jasně rozhodnuti čím budou a nedělalo jim problém to ze sebe vychrlit sotva na ně přišla řada. Jeden po druhém říkali názvy povolání a sedali si. Pomalu se blížila řada na mě. Nevěděla jsem čím bych chtěla být, tak jsem prostě řekla operátorkou, jako maminka. Možná nás bylo více, kdo nevěděl, kdo neměl dětský sen o svém povolání. Možná určitě. Ale na druhou stranu byli i tací, kteří odmala měli vybráno a stály si za svou volbou. Pokud si vybrali opravdu sami, musím jim tiše závidět. Odmala si vytyčili cestu a jí jdou a až se jim splní ten sen, budou šťastní.

V první třídě, a pak už dlouho na to člověk nepomyslel. V páté třídě někdo odešel na víceleté gymnázium. A pak kolem sedmého – osmého ročníku se o tom zas začalo mluvit. Blízcí se ptali, kam dál na školu půjdeme, protože se předpokládalo, že na školu půjdeme všichni. Jak v šuplíku do desek postupně přibývala vysvědčení a „sbírka“ z devítiletky se stávala pomalu kompletní, začal taky tlačit termín podání přihlášky na tu či onu školu. Škola se nám snažila pomoci a zajistila nám návštěvu úřadu práce, kde jsme si udělali „profilový test“. Ten na základě našich představ (které někdo vůbec neměl) a na základě vlastností (které jsme si posuzovaly sami, což podle mého není objektivní a hlavně hodně závisí na momentální náladě a situaci) určil povolání, které by nám mělo být „šité na míru.“ Vyšlo mi, že bych měla být průvodcem. Nebudu komentovat, co si o tom myslím. Stejně tak jako průvodce mi mohlo vyjít že budu operátorkou, zahradníkem, prodavačkou nebo průvodčí. U všeho platí, že by mě to nevadilo dělat, ale myslím si, že to není to vysněné. Jenže, co je to vysněné? To jsem, stejně jako jakou zvolit školu, nevěděla. Ale přeci jsem něco věděla jistě. Kam nepůjdu. Kvůli mým občasným válkám s matematikou jsem vyloučila technické školy, vzhledem k mrákotám z krve nepřipadla v úvahu ani zdrávka. Gymnázium je další protahování studia, to jsem nechtěla. Navíc zbytečně náročné a zavazuje k dalšímu studiu. Přemýšlela jsem o zemědělské škole. Jednu dobu dokonce dost vážně, skoro jsem byla pro ni rozhodnuta. Jenže co když budu pak chtít jít dál? Ze „hnojárny“ to bude těžší než třeba z ekonomky, která je tady hned za rohem. Takže padla volba na ekonomku. Dalo by se říct, že jsem neměla představu, co tam bude. Věděla jsem jen, že nabídka cizích jazyků je tu dobrá. Asi dost dobré lákadlo. Šla jsem tedy tam.

Vsadím se, že to tak má spousta lidí. Prostě nevěděli kam jít, rozhodnutí ale už nechtěly odkládat, tak někam šly. Kolik lidí v naší třídě mělo zájem o ekonomii? Kolik lidí se na tuto školu dostalo a vůbec vědělo, co to ekonomie znamená?

Jenže čtyři roky jsou sakra málo a než jsme se nadály, nastala další „profilace“ a další návštěva úřadu práce. Když jsem podávala přihlášku na střední, byla jsem více méně rozhodnutá, že dál po střední už studovat nechci. Ale pak člověk viděl svou sestru, která si vysokoškolská léta náramně užívala. Viděl to volno, které studenti univerzit mají oproti středoškolákům a protože střední školu prošel docela v pohodě, chtěl to zkusit. Takže, kam dál? Na ekonomku? Néééé, proč zas tam. Co třeba pedagogická škola, tam si můžu vybrat dva předměty, kterým se chci věnovat a zbytek mě nezajímá. Že by tělocvik a angličtina? Nakonec šly ale přihlášky jen na angličtinu a pak na dvě ekonomicky zaměřené školy. Na Masarykovu Univerzitu jsem si dala přihlášku jen kvůli typu přijímacího testu, ve kterém jsem si byla jistá úspěchem. A kde jsem skončila? Zas tam, kam jsem vlastně nechtěla jít. Ale stejně jako na střední jsem tu spokojená. A čím budu? To fakt nevím.

Diskuze na téma Jen prvňáčci jsou pevně rozhodnutí čím chtějí být

:) :( :D :p :| :O ;) 8) X) :_( :$ :@ :Z

Pro odeslání příspěvku se můžeš přihlásit nebo odeslat anonymně pod přezdívkou. Pro přihlášení musíš být zaregistrovaný. U příspěvků neregistrovaných nebo nepřihlášených uživatelů se zobrazí IP adresa.

Jméno nebo přezdívka:
Opiš kontrolní kód: Kontrolní kód

Příspěvky obsahující vulgární výrazy, komerční odkazy nebo odkazy nesouvisející s tématem budou smazány.

[3] Martinka (90.178.205.47), 5. dubna 2009 19:16
Všechny dětska v čase té prvníí tříídy ví čím by chteli být i tak jako ja sem vždy shtela být učitelkou ve školce:) ale ted když jsem v deváté třídy opravdu nemám tušení:_( snad to nejak dopadne a dobře se rozhodnu:D tak tvuj tvuj tvuj pro všech at se zpráfně rozhoudnou:):$ S pozdravem ........:$
[2] dandinka (89.103.121.101), 11. června 2008 21:46
ahoj článek je úplně super je jak kdyby to bylo celé o mě.... a moc mi to pomohlo ke slohové práci..... moooc děkuju
[1] Alena (85.70.90.251), 5. února 2008 16:50
Článek se mi moc líbil. Mám tři děti. Syn se bude po letních prázdninách rozhodovat kam dál na střední školu a nejmladší dcerka půjde do první třídy. Tak mě tento článek vyvolal úsměv na tváři i na duši.Klademe si právě se synem otázku kam dál.S tou nejmladší to je jasné, ta má jasno. Jako kdyby ten článek byl opravdu nadčasový. Mám teď chvilku čas, neboť běhám mezi dětmi v nemoci, a konečně jsem se dostala i k počítači. Jdu si přečíst další články. Děkuji za to, že jste - vy všichni, co umíte své myšlenky tak pěkně dát na papír. Má to logiku a smysl.Tak hodně štěstí.:)

seminarky bez prace

Podklady pro seminární práce

Hodnocení článku

3,2
Oznámkuj článek jako ve škole
1 2 3 4 5
Známkovalo 2655 čtenářů

Další články tohoto autora