23. listopadu 2007, Mape
Vlajky v ulicích, vlajky na stožárech, vlajky na domech. Ne kvůli příletu hokejistům, jak to bývá vidět častěji, ale 17. listopadu byl Státní svátek – Den boje za svobodu a demokracii. Pro někoho den jako každý jiný – byla to přece zrovna sobota. Kdo nepracuje ve svátky, nepracuje většinou ani v sobotu, do školy se také o víkendu nechodí, tak si toho možná pár lidí vůbec nevšimlo.
Vzpomínalo se na Václavském náměstí (možná trochu hlasitěji), ale i na jiných místech republiky (možná trochu více v duchu vzpomínek, možná podobně jako v Praze pod koněm). V neposlední řadě se ten státní svátek rozebíral i v médiích a i v hlavách lidí. Jak ani nevíme, co se ten den událo a co tomu předcházelo a co následovalo. Nebo na to nevzpomínáme, tak jak by bylo hodno. Někdo však nemá vzpomínat na co, když dobu před rokem 1989 nezažil, nebo si nepamatuje jaký byl život v našem státě, když byl sotva malé děcko. Školy už jsou plné jen „polistopadových“ studentů, kteří céčka, bony, tuzex, frontu na banány, udavače, veřejnou bezpečnost, cenzuru a další vymoženosti tehdejšího režimu znají jen tak heslovitě, že o tom někdy slyšeli. Prostě – my už jsme to téměř vůbec (nebo vůbec) nezažili. Díky Bohu.
Mě byly tři roky a tak bych skoro chtěla říci, že mě to nijak neovlivnilo. Ale to není vlastně pravda, protože to ovlivnilo zajisté každého. Jen my mladí si to moc neuvědomujeme, když nevíme, co bylo předtím. Nezažili jsme, nepamatujeme to. Sice možná říkáte, že jste tím ovlivnění a že díky tomu můžete teď žít „svobodně“, ale vlastně jen v uvozovkách. Vyberu-li k tomu nějaké příšerné přirovnání, tak úplná svoboda je něco třeba jako Yetty. Nikdo ho nikdy neviděl, jen si jej představujeme. Média ho montují do fotografií a všichni si myslíme, že tam někde daleko ve vysokých horách bude pobíhat ztřeštěný chlapík s bílým kožichem. Jenže sotva dojde na fakta a přesnosti, nikdo o něm nic neví, nebo začne tvrdit něco takového, že mu většina stejně nevěří, a kdo mu věří, je za blázna.
Nás – zástupce „young generation“, nebo chcete-li „polistopaďáky“ – to prý tedy ovlivnilo, jak všichni říkají. Jen o té době nic moc nevíme. Něco nám je předkládáno ve škole a z toho je něco zdůrazňováno, něco méně. O něčem se vůbec nemluví. Je nám to podáváno přesně tak, jak to někdo jednou zapsal a tak, jak se to možná hodí. Dobové filmy možná napoví víc, ale ty také jen někdo natočil. Ne my. Nejsou to naše názory. Jsou to názory, které od ostatních přijímáme, většinou s otevřenou náručí, protože jsou prezentovány jako ty správné a obraz minulé doby nás zastrašuje. O té době vím pár hesel. Slabota… A ten 17. listopad – prý jeden z nejdůležitějších dní pro náš národ. Ale bohužel přišel až v roce 1989, tam i kdyby učebnice dějepisu sahaly, tak vyučovací hodiny nikoliv. Dějepis je vyučován chronologicky. Na začátku, když je hodně času, tak se pořádně rozpitvá starověk a středověk. Kdejaký člověk zručný a méně zručný, všelijaké války a rozmary panovníků té doby. S novověkem už se začínají vyučujícím klepat kolena, že se to nestíhá, tak se to ochudí. A letem světem se projde maximálně první světová válka, když se zadaří tak tryskovým letem i ta druhá. Dál už nic. Prázdno. Poté jako by se už snad nic nestalo. Co je na samý konec a mělo být nám nejblíže a pro nás nejpodstatnější, na to už není bohužel čas. Proto ty neustálé novinářské a „vzdělanecké“ debaty se mohou vyžívat v tématu, jak je možné, že studenti o sametové revoluci vědí tak prachbídně málo? Je jim to snad lhostejné? Jak je možné, že někteří nedají dohromady ani přesné letopočty nebo zásadní události obou válek, o minulém režimu vědí jen povrchně a spíš se jim vybaví Hannibal, Punské války nebo životopis Karla IV.?
Kdyby se ta revoluce udála 17. listopadu 1889, možná bychom na tom byly se znalostmi lépe. Ale není to jen míněno na 17. listopad. Dějepis se sotva dobere k válkám. Co třeba okolnosti rozdělení Československa? To se do učebnic ještě nestihlo přidat, nebo je Hannibalovo tažení se slony pro nás důležitější?
Podklady pro seminární práce