5. prosince 2007, Apolena Geršlová
Tenhle rok není pro naší školu až tak úplně stejný jako roky předešlé. Ne, žádné změny ve školním řádu (když, tak jenom mírné), žádná kvanta nových profesorů. Náš ústav slaví letos sedmdesát let od svého založení, a tak se to všechno neobešlo bez nějaké té oslavy, možná i mírného upozornění na naší existenci.
Dlouhou dobu jsem si to vůbec neuvědomovala, ale nejdůležitější to bylo pro ty, kteří naši školu již opustili a stali se z nich úspěšní právníci, programátoři, lékaři, herci a nebo už jsou třeba i v důchodu.
Jako jeden z pořadatelů jsem měla možnost všechny ty lidi sledovat a to v tak krásném prostředí, jakým bezesporu byla dobově stylizovaná kavárnička, do které se proměnila jedna ze tříd, kde se podávala káva a dortíčky, které upekly naši pedagogové. To ale není hlavní téma, i když pro nás bylo opravdu zajímavé přemístit se o sedmdesát let zpět, vzít si krajkové bílé halenky, zástěrky a do vlasů mašle.
Abych řekla pravdu, ze začátku jsme byli dost skeptičtí, mysleli jsme si, že přípravy byly přehnané, že tolik lidí nikdy nemůže přijít, ale přišlo… Když jsem úderem desáté otevírali, nebyla nikde ani noha, ale tak o půl hodiny později jsme již nevěděli, kam dřív. Nepřicházeli se podívat lidé, kteří by na naší škole chtěli studovat, ani jejich rodiče, ale téměř výlučně absolventi nebo bývalí profesoři. Neměli jsme nárok zavřít v šest, jak bylo naplánováno, ale ze školy jsme odcházeli až když bylo téměř osm.
Ukazovali se i tací, kteří odešli třeba teprve loni nebo předloni, ti si povídali tak leda o tom, jak se jim daří na vysokých školách, jak jsou spokojení, jestli si vybrali správně, na to samé se jich taky ptali jejich bývalí profesoři. Dokonce jsem zaslechla rozhovor, kdy jeden loňský maturant na dotaz jeho bývalé chemikářky, jak se mu vede, odpověděl: „Víte, paní profesorko, já vím, že jste mi řekla, že mi tu trojku z chemie dáváte jen s podmínkou, že se nebudu chemií živit. No, tak jsem šel na VŠCHT.“, obrátila oči v sloup a popřála mu hodně štěstí.
Mnohem zajímavější ale byly rozhovory těch dávnějších studentů, generací našich rodičů počínaje a generací našich babiček konče. Ti, kteří by mohli být našimi rodiči byli plní elánu, i když na některých z nich bylo vidět, že by se nejraději vrátili zpět. Posedávali s našimi profesory a většinou si stěžovali na děti a mládež, oni na svoje, profesoři na svoje a ještě ty ve škole. Kávu jsem nesla také dvěma paním, které živě vyprávěly: „Víte, ona Zuzka vůbec nevěděla kam jít, tak jsem jí poradila, aby šla na biologii, dostala se a dělá to doteď!“
Pro mě ale nejkrásnější i nejsmutnější zároveň bylo pozorovat ty staré babičky a dědečky, kterým se klepaly ruce a třásl hlas. Prosili nás o „šálek kávy a kousek bábovky, slečno“ a smutně se dívali kolem sebe. Většinou byli sami, maximálně po dvou nebo po třech. Vyprávěli nám, jak krásné roky zde zažili, jak rádi na ně vzpomínají, ale zároveň také to, že už z celé třídy zbyli jenom oni a že už se ty roky nevrátí. Chodili po chodbách a popisovali, co, kde bylo za jejich studia. Všechno ukončila paní, která nám moc poděkovala a odcházela se slovy, že už tady byla naposledy. Byl to celkem divný pocit.
Následně jsme si všichni uvědomili, že jednou budeme také my na jejich místě. Někdy v roce 2067 nás budou obsluhovat studenti, kteří by mohli být našimi vnoučaty a my budeme žádat o „šálek kávy a kousek bábovky, slečno“, ale pak někdo pronesl: „No jo, jenže mi se ničeho takovýho nedožijem, nás možná budou obsluhovat v kalhotách, který jim budou padat a s MP3 v uších, aby to bylo dobový a ještě říkat ty vole!“ Kdo ví, kdo z nás tam v tom roce 2067 bude sedět. A tak jsme se s tou představou rozloučili.
Autorka je studentkou oktávy Gymnázia Elišky Krásnohorské v PrazePodklady pro seminární práce