25. června 2009, Dáša Andělová
Nedávno jsem díky svému kamarádovi dostala příležitost poznat něco nového. Zavedl mě ( po mém ne tak uvědomělém souhlasu) do lezeckého centra a postavil mě před obrovskou stěnu. Přitom mi poručil: "Lez!" A tak jsem lezla ve vypůjčených speciálních botách – lezečkách, schválně o číslo menších a objevila kouzlo tohoto nenáročného sportu, jehož velká výhoda je časová flexibilita, což se hodí právě pro studiemi zaměstnané jedince, kteří nechtějí zanedbávat svou kondici, ale čas na pravidelné sportovní aktivity zkrátka nemají.
Nemusíte být v určitou hodinu na předem daném místě, ale kdykoli máte čas a chuť si vylézt pár improvizovaných skal, ať už jen bouldery, což jsou různě skloněné stěny s úchyty, jež dosahují výšky, z které je bezpečné spadnout do matrací, když vás už svaly v ruce zradí nebo větší a delší stěny, u nichž se používají lana a speciální popruhy na sezení ve výšce. Potom, co vyšplháte po určených trasách, nebo zpočátku jako já po všech chytech, dáte signál příteli, co drží druhý konec lana, na němž visíte, čímž mu dáte najevo, že jste připraveni k slanění, a to už se v mžiku ladně snášíte dolů. Pak prý můžete jet rovnou na skály a šplhat v terénu, což mi kamarád tvrdil již po třech návštěvách boulderu, a čemuž jsem se vysmála, jelikož slaňovat o 20 kil těžšího člověka není legrace v centru, natož pak v přírodě. Lano vás vytáhne nahoru a visíte ve výšce oba. Opravdu jsem se nemohla přestat smát, když se nám to povedlo a představa, že takhle visím na skále v několika metrech, mě k smíchu tedy až zas tak nepřivádí.
Abych mluvila z vlastních zkušeností, poprvé jsem na boulderu vydržela tři hodiny, což se tehdy i můj kamarád, od teď zmiňovaný jako Michal divil. Ale ono je to tak, že lezete, pak si povídáte, pak lezete, pak si znovu povídáte a když náhodou kouknete na hodinky, divíte se, kolik času už uběhlo. Všichni v centru jsou přátelští a rádi poradí svým začátečnickým kolegům. Důležité je rady přijmout a řídit se jimi, protože kolikrát stačí jen posunout nohu o kousek výš doprava a náhle dosáhnete na chyt, který vám takovou dobu dělal problémy.
Nikdy jsem si vlastně nemyslela, že mě tento sport bude bavit. Vždy jsem byla příznivkyní tance a nikoli nějakých sportů, kde se namáhají svaly. Proto jsem se také bála, že to bude náročné. Ale to není tak úplně pravda. Zprvu cítíte druhý den po lezení táhnutí v rukou, hlavně v předloktí, ale postupem času to mizí a vy jste spokojeni se svými pokroky, příjemně unaveni uleháte do postele a v mysli se vám již rýsují nové a nové cestičky na výšlap. (I když abych řekla pravdu, tak po prvním lezení jsem si ani nedokázala ukrojit chleba k snídani, jak to tahalo).
Zdolávání stěn se stalo velice populárním a hlavně opravdu krásným sportem. Michal vždy tvrdí, že je to vlastně balet ve skalách. Že se u toho úžasně protáhne celé tělo. Má pravdu. A přirovnání k baletu nejsou zas tak silná slova, najde se mnoho podobností, ale lézt na rozdíl od baletu zvládne opravdu každý.
Co víc k tomu ještě dodat, než doporučit vám, zkusit si to na vlastní kůži. Pokud nemáte strach z výšek a rádi zkoušíte něco nového a zároveň užitečného pro tělo, jděte na jednu z mnoha lezeckých stěn a vyzkoušejte si to sami! Určitě pocítíte chuť jít příště znovu a budete nadšeni, jak rychle se posouváte ku předu a jakou přátelskou atmosféru zaznamenáte. Lezení je totiž také dobrá příležitost k seznámení…Takže neváhejte a vyrazte za zábavou.
Autorka je studentkou 3.ročníku gymnázia Na Pražačce v Praze 3, Žižkově.Podklady pro seminární práce