Mých čtrnáct dní na Islandu

30. září 2009, Dáša Andělová

Tyto prázdniny se mi dostalo té cti, že jsem se díky své střední škole mohla podívat na Island. Nikdy by mne totiž nenapadlo, že zrovna já, si tam najdu cestu. Abyste si ale nemysleli hned na začátek, že jsem se tam jela jen flákat, to tedy opravdu ne.

Dobře, první týden ano, i když nevím jestli je stanování na Islandu zrovna flákáním. Opravdu to není lehké, zvlášť když jedete mimo sezónu, mrzne a někdy i sněží a k tomu všemu vás zastihne blizard, ovšem určitě to stojí za to. Ale abych obhájila svoji cestu. Druhý týden jsme v Reykjavíku navštěvovali vyšší odbornou školu zaměřenou na web design, se kterou pracujeme na anglické e-learningové učebnici.

E-learningové rozumějte asi tak, že jde o jakési DVD, na kterém budou výukové programy, jimiž provázejí dvě animované figurky: Islanďan a Čech. Ty budou potkávat své kamarády, kteří mají každý své téma. Témata jsme dostali přidělená a opravdu to nebylo zrovna lehké, jelikož se tam objevily i taková jako rasismus, hendikepovaní lidé nebo xenofobie.

Na projektu jsme pracovali zhruba od března. Dělali jsme různá schémata, psali anglické články, vymýšleli kompozice a gramatiku, kterou k daným tématům zařadíme. Zkrátka tvrdě jsme vymýšleli kontext k samotnému grafickému zpracování, které mají už na starosti Islanďané. Není to nic nespravedlivého, jelikož oni na školu, se kterou spolupracujeme nastoupili právě 24. 8., kdy na Islandu začíná první školní den a na projektu zatím vůbec nijak nepracovali. Teď je tedy na nich, aby udělali svou část práce a předvedli, co je škola naučí. My přeci jen s počítačovou grafikou máme houby společného.

Druhý týden v Reykjavíku jsme ale přeci jen pracovali. Nejdříve jsme uvedli vyděšené Islanďany do obrazu, prezentovali jim naše práce a dali jim stručnou představu naší vize. Naše učitelky se dostali do menší rozepře, když vyčítali islandské straně jejich laxní přístup a jejich nehbitost při odpovídání na e-maily, co se projektu týkaly. Islandské učitelky opravdu nebyli do projektu tak zažrané a nebrali ho tak vážně jako ty české. Nakonec se ale vše urovnalo a po společném grilování v národním parku ( na Islandu se tam opravdu griluje) už vše začalo šlapat jako po másle. Dělali jsme animace, sbírali zvuk na ulicích, zpracovávali nabité informace dohromady a díky vzájemnému komunikování jsme vytvořily hrubý základ k pohodlnějšímu a lehčímu vytvoření ukázkové učebnice. Ještě nám zbyl čas na nákupy a návštěvu několika zajímavých muzeí. Dokonce jsme se byli podívat i na blízkém ostrově Va?ey.

Všechno jsme v pořádku stihli a na konci druhého týdne jsem si už připadala, jako bych v Reykjavíku žila. Každý den jsem buď pěšky a nebo autobusem jezdila z centra na okraj Reykjavíku, kde jsem byla ubytovaná v nádherném pokoji s vlastní koupelnou a princeznovskou postelí u Islanďanky Báry Finnsdötir. Její zdánlivě české jméno mě velice překvapilo, ale opravdu se píše takto. Výslovnost zní "Baura". A když měla narozeniny a pořádala u sebe doma rodinnou párty, připadala jsem si jako jeden z jejich členů, protože se ke mně všichni chovali pěkně a překládali mi své islandské rozhovory do angličtiny, takže jsem nemusela jen nechápavě koukat a trapně se usmívat. Dokonce mám i fotku, kde jsme celá "rodina" pospolu.

Poslední den mě Bára vzala na projíždku na kole kolem oceánu, kde se koupalo několik odvážlivců a na sbírání borůvek, které mi pak přenechala jako dárek. Přestože jsem se už těšila domů, zárověň jsem tam chtěla i zůstat. Myslím, že to byl jeden z velkých momentů v mém životě, na který budu dlouho a ráda vzpomínat a už se moc těším, až jí oplatím její pohostinství. V listopadu totiž Islanďané přijedou do Prahy a budou ubytovaní u nás v rodinách. Učebnici – jako hotové DVD by měli přivést s sebou. Jsem tedy velice zvědavá.

Autorka je studentkou 3.ročníku gymnázia Na Pražačce v Praze 3, Žižkově.