29. října 2008, Mape
Kdysi jsme na základní škole během občanské výchovy hráli takovou hru. Stáli jsme uprostřed třídy a učitelka položila nějakou otázku ze života. Kdo by odpověděl „ano“ - odešel na tlesknutí vlevo. Kdo „ne“, tak na druhou stranu – tedy vpravo. Podle toho, jak hodně souhlasil, či nesouhlasil umístil se na pomyslné ose někde mezi střed a extrém (tedy úplný kraj). Také byla možnost zůstat uprostřed.
Učitelka se nás při této hře mimo jiné zeptala, zda-li nám vadí opisování. Po chvilce na rozmyšlení následovalo tlesknutí a přesun třídy vpravo. Všichni, ale opravdu všichni se ocitli na straně vyjadřující odpověď „ne“. Hlavní důvod? Proč by nám mělo vadit něco, co sami děláme .... Další možné vysvětlení – podstivost mezi studenty (zvláště na základní škole) není prostě „in“.
Další otázka byla v podstatě na stejné téma, jen byla uvedena příkladem lékaře, který nás má vyšetřit, ale nemá potřebné vzdělání, protože převážnou část studia opisoval. „Vadilo by vám, kdyby vás takový lékař ošetřoval, či dokonce operoval?“ Teď se prakticky celá třída přesunula na opačnou stranu.
Ano, sice absurdní příklad (alespoň doufejme), ale to jak se studenti zachovali je zajímavé na zamyšlení. Opisování nám tedy nevadí, pokud nám to neškodí, nebo nehrozí, že by nám to v budoucnu někdy uškodilo. Studenti si povětšinou během testů ochotně pomáhají, jen to má určitá pravidla. Ten který radí, musí být sám již „časově za vodou“ a asi by u něj nebyl populární fakt, že by tři čtvrtiny testu někomu správně poradil a sám propadl na svých otázkách. Dále, když někoho o pomoc požádáte, zpravidla neodmítne. Pak také v rámci slušnosti vy na jeho žádost nesmíte odmítnout oplatit mu jeho pomoc. Že by nepsané zákony mezi studentské slušnosti?
Studenti chrti, kteří během testu jiným minimálně na výzvu nepomůžou to nedotáhnou daleko, v kolektivu určitě ne. A chování v kolektivu je do života důležité jako to vzdělání. V kolika nabídkách pracovních míst se objevuje „hledáme týmové hráče“, nebo prostě „hledáme spolupracovníky“.
Ale zpátky k tématu, jen z druhé stránky. Jak opisování vnímají učitelé? Samozřejmě každý se k tomu staví jinak, uvedu pár příkladů. Někteří opisování považují za něco nepřípustného - za zesměšňování vážnosti předmětu, nebo snahu obalamutit jej, jakožto autoritu. Opisování neváhají ihned trestat ale také trestat v budoucnu … a to tak, že přistiženého studenta si ještě příležitostně vychutnají při zkoušení, nebo někdy příště. To není nic zvláštního, s takovými vyučujícími se setkal asi každý. Ale setkáváme se i s učiteli, kteří jsou si vědomi toho, že studenti opisují, ale z nějakých důvodů je nechají. Typickým příkladem jsou taháky v matematicko-fyzikálně-chemických tabulkách, ze kterých opisuje kdekdo. Možnost mít sebou k psaní testu vlastní tabulky je automaticky velká výzva dát si ve volném večeru práci a mezi tištěný text dopsat pár svých poznámek, vzorečku, postupů ... Učitelé většinou toto nekontrolují a přitom je všem jasné, že student hledá v tabulkách nejen ten jeden vzorec, který má „oficiálně povolený“, ale hledá také spoustu dalších mouder. Na druhou stranu zrovna matematika, fyzika a chemie jsou předměty, kde musíte prokázat že u toho co „opisujete“ případně píšete také přemýšlíte a rozumíte tomu. Vzpomínám si na čtvrtletní práci z matematiky, při níž měla studentka v tabulkách vložený tahák. Učitelka k ní přišla, tahák ji z tabulek vytáhla na lavici se slovy: „Neuvidíte na to teď lépe?“. Také si vzpomínám na benevolentní přístup při některých testech, kdy učitel raději nesledoval, co se ve třídě děje, jen utišoval příliš hlučné porady studentů : „Buďte alespoň potichu a nenápadní, ať nerušíte ostatní.“ Jiný případ benevolentnosti je třeba možnost mít na test všechny možné poznámky, včetně učebnice, tak aby se student nemusel drtit vzorce a teorii a stačilo mu jen umět to aplikovat, což je ovšem to nejtěžší, ale do života nejpřínosnější.
Podklady pro seminární práce