Osmnáct a ještě dál

7. listopadu 2008, Apolena Geršlová

Nedávno mi „uhodilo“, respektive přišel tolika lidmi vytoužený věk, věk, kdy je člověk tak zvaně plnoletý, odpovědný sám za sebe a „může si dělat, co chce“!

Smyslem tohoto článku nebude (a ani nemá být) kazit iluze těm z Vás, kteří se na oslavu svých osmnáctin těšíte s pocitem, že tímto dnem se všechno změní. Těm dospělejším a dospělým se všechny tyhle pocity a myšlenky mnohdy zdají k smíchu, ale stejně jim nevěříme, když nám vypráví, jak to není normální, takhle klamat sám sebe! Klidně se těšte dál, sice jen fakt, že jste prožili již osmnáctkrát to samé datum, akorát pokaždé s jiným letopočtem, Vás nezmění, ale něco třeba přece jen přijde!

Právě v tenhle moment totiž mnohým z nás zabloudí do hlav otázka, co vlastně bude dál! A poněvadž se právě pohybujete na stránkách, na kterých se pohybujete, pojďme se zastavit u otázek ohledně námi tak milované školy… Vzpomínáte, jak Vám na konci deváté třídy (nebo jiného označení ročníku, který byl konečný pro Vaši povinnou školní docházku) Vaše třídní učitelky a učitelé, profesorky a profesoři velmi důrazně připomínali, že teď už „končí všechna sranda“, teď už prý „nemusíte a my se podle toho budeme chovat“? Že Vám to něco říká, matně si vzpomínáte? Tak už je nás víc.

Jenže tehdy spoustu z nás poznamenalo, že ony moudré hlavy nás třeba už přidržovat nebudou, ale rodiče zcela jistě ano. Použila jsem slovo „poznamenalo“, a to ze zcela jasných důvodů, nikoho totiž tenkrát ani nenapadlo, že by řekl: „Dobře, tak když nemusím, tak já to teda balím, půjdu někam jako naprosto nekvalifikovaná pracovní síla a budu se mít líp než teď, u rodičů, kteří se o všechno postarají. Budu se mít líp než doma, kde mám za všech okolností zázemí!“ Všichni spílali osnovám kvůli jejich rozsáhlosti, učitelům a profesorům kvůli jejich přísnosti, ale pracovat se nikomu jít nechtělo, takže se poznámky třídních hodily za hlavu a šlo se dál, ať už na střední, na učiliště, a nebo do vyšších ročníků víceletých gymnázií.

A právě tahle situace před pár lety je dost podobná té dnešní. Můžete si sice říct, že dnes už Vás nemohou držet ani rodiče, když jim řeknete, že jste si našli práci a se školou končíte, nemají vlastně právo Vám říct NE. Jenže tohle všechno je jen dost teoretické, pár z nás opravdu najde odhodlání a odstěhuje se z domova, najde si práci, nechá školu někde ve třetím ročníku nedodělanou a úderem osmnáctých narozenin začne žít svůj vlastní život, ale takových je jen velmi malý zlomek. A opravdu nevím, jestli je to tak velká výhra! Většina z nás bude stejně ještě hodně dlouhou dobu muset „držet hubu a krok“ a „Ahoj, já teď budu žít sám na vlastní pěst.“ odpovědně říct až po maturitě a někteří z nás až po promoci!

Takže VŠECHNO NEJLEPŠÍ K OSMNÁCTINÁM!!!

Autorka je studentkou oktávy Gymnázia Elišky Krásnohorské v Praze