19. května 2008, Dáša Andělová
Nastává den, kdy odbíjí poslední zvonění ve škole, maturantům začíná „svaťák“, tudíž jejich poslední přípravný týden před závěrečnými maturitními zkouškami, a všichni z nižších ročníků se zájmem sledují veškeré dění a i teskní, neboť mají možnost naposledy vidět své kamarády z vyšších ročníků, po kterých se jim bude jistě stýskat. To byl smutný, ale zároveň krásný den, který jsem zažila a o který se chci podělit…
Vše začalo mým příjezdem do školy. Už z tramvajové zastávky slyším hudbu, vycházející z obrovského mixážního pultu před školou, říkám si, že za chvíli se na mě vrhnou studenti z 4. tříd a sext našeho gymnázia a oberou mne o poslední halíře, které mi zbyly v peněžence. Nakonec je to přesně tak, ale s drobným detailem. Peníze jim po jejich přepadení ještě ráda dávám a vyměňuji je za buchty, koláčky a svaté obrázky, na kterých jsou převlečeni naši idolové, jelikož celá dnešní akce je v duchu svátosti a křesťanství. Maturanti jsou oblečeni v bílých rouších a v rukou drží razítka a uhly, kterými nás chtějí „označit“. Dokonce je vidět i obrovský dřevěný kříž, který má vyjadřovat muka a strasti, se kterými se studenti během svého studia setkali.
Když přicházím blíž ke škole ( po tom, co se mi podaří umluvit výtvarnou půlku našich maturantů, aby mi nekreslili na obličej, protože se za pár minut máme fotit ), zjišťuji, že vchod do školy je zatarasen a dá se vejít pouze tak, že prolezete tunel, vytvořený z dek a žíněnek, přelezete kozu a přejdete po obrácené lavičce, která je metr nad zemí, zatímco do vás ostatní budou strkat, aby jste spadli na měkké matrace. Rozhodnu se počkat a nalézám ostatní spolužáky z mé třídy, smějeme se a bavíme se až do chvíle, kdy před školu vejde řiditel, celý naštvaný a křičí, že pokud se okamžitě nedostavíme do tříd, máme všichni pozdní příchod. To už mne někdo stahuje za batoh do provizorního tunelu, zleva na mě stříká smradlavá voňavka a zprava na mě ječí hlas mé ukřičené kamarádky. Probouzím se z transu a zjišťuji, že jsem uvnitř budovy. Spolu se všemi skláníme hlavy a jdeme odevzdaně do svých tříd.
Začíná vyučování. Hodiny se neuvěřitelně vlečou. Čekáme na poslední zvonění, na závěrečný akt, kterým maturanti završí své školní působení, asi tu nejsmutnější část dnešního dne. Výuka je občas přerušována nečekanými vpády maturantů a rozhazováním bonbónů s cílem zasáhnout co nejvíce hlav, které mají před sebou. Já jsem to dostala celkem třikrát a pěkně to bolelo...
Konečně zvoní a z rozhlasu se ozývá signál oznamující očekávanou akci. Řetězy studentů lemují schody kolem dokola. Rozeznívá se hudba a po schodech scházejí třídy postupně za sebou. Občas ještě létají bonbóny a velmi prudce. Všichni se usmívají a za smíchem skrývají své dojetí, každý tleská, hvízdá a píská. Na některých je vidět dokonce i smutek z toho, že opouštějí svou školu. I já si postesknu, že už mě nikdy na chodbě nepozdraví mí přátelé, ale vím, že se s nimi rozhodně ještě uvidím a to určitě co nejdříve, proto náhlou myšlenku také rychle zavrhuji.
Po proběhlém ceremoniálu se ještě scházíme před školou, kde si naposledy sdělujeme pocity z dnešního dne a kde se loučíme. Teď už mi přijde, že je to najednou nějaké smutné, když si naposledy sdělujeme důležitá fakta.
Nakonec všem přeji úspěch při maturitách a přichází to poslední. Říct si to poslední slůvko. Ukončit debatu, otočit se a jít domů. Otevírám pusu a říkám to: „ Tak tedy čau,“ vychází z mých úst. „Čau“, přichází odpověď. Na to se otáčím a rychlými kroky mizím z dohledu. Tam se zastavím a pomalu zamačkávám slzu. Čau, opakuji si pro sebe...čau...
Autorka je studentkou 3.ročníku gymnázia Na Pražačce v Praze 3, Žižkově.Podklady pro seminární práce