21. ledna 2008, Apolena Geršlová
Slovní spojení POVINNÁ ČETBA je pro všechny, kdo prošli alespoň základní školou, termín skloňovaný ve všech pádech. První hodinou češtiny v září to začíná a vleče se s Vámi celý rok. Jakoby to nikdy nemělo vzít konec a pořád to roste, pořád to přibývá a my nadáváme, ale proč vlastně?
Už od dob našich prarodičů a nejspíš ještě od mnohem vzdálenější, je v hlavách všech studentů zafixovaná myšlenka, že povinná knížka=špatná knížka. Přitom největší „průšvih“ je na celé četbě právě to, že už od začátku ji považujeme za špatnou, za knihy o ničem, za několik desítek, mnohdy i stovek, naprosto nezajímavých stránek, které nám stejně nic nepřinesou a mají nám jenom brát náš volný čas. Své profesory češtiny proklínáme, mnohdy nemáme daleko k ne příliš libozvučným narážkám, kterými ty chudáky častujeme. V žádném případě nemám v úmyslu, aby tenhle článek vyzněl tak, že všechny knihy, které jsem přečetla za těch několik let, co do školy chodím, byly skvělé, mám je ve své knihovně a čtu si z nich před spaním, ale… Zamyslete se sami, byly všechny tak strašné, nenašla se mezi nimi ani jediná, která Vás něčím zaujala? Ani jedna, která Vás třeba přivedla na nějakou zajímavou myšlenku? Ani jediná, která Vám byla nějakým, ať už jakýmkoli způsobem, blízká?
Možná si zase zvonu řeknete, že ne, slyšela jsem spoustu takových názorů, že když si něco přečíst chci, tak si to prostě přečtu a nepotřebuju, aby nade mnou (obrazně řečeno) někdo stál a navíc kontroloval, jak jsem tu danou knihu pochopila a jaký hlavní závěr z ní plyne. Z části s tímhle tvrzením souhlasím, hlavně s tím, že by Vám nikdo neměl „přikazovat“, jak těch několik tisíc slov máte chápat, příběh je jedna věc, ale konečný úsudek a nějaké obohacení do budoucna věc druhá.
Ať se nám zadá jakákoli knížka, vždycky je odsouzena, předem zavržena a s ní zároveň i autor, který měl „tu drzost ji napsat a jakoby nestačilo, že se teď o něm máme učit, ještě máme číst „nějaký jeho výplody“. Tak tohle slýchám pořád. Mám pocit, že i kdybychom jako povinnou četbu dostali sebevětší bestseller, u nás bestsellerem rozhodně nebude, ale podle všeobecného názoru, bude patřit do sběru. Přitom znám spoustu lidí, které povinná četba přivedla k autorům, o kterých nikdy předtím neslyšeli a asi by se k nim ani nikdy nedostali. Jeden můj spolužák se například tak strašně zamiloval do povídek Edgara Allana Poea, že úryvky z nich používá v rámci každodenního života. Někdo jiný zase přečetl všechno od Balzaca a rozhodl se natočit (samozřejmě naprosto amatérsky a především pro všeobecné veselí) Otce Goriota. A já osobně? Povinná četba mě přivedla k Remarqueovi, nádherným knížkám, plným pravdy a smutného lidského osudu.
Nevím, ať už se mnou souhlasíte nebo ne, kvůli naší hloupé představě, že všechny povinné knížky musí být špatné, se ochuzujeme o mnoho. Žádná knížka není jenom dobrá nebo jenom špatná, každá Vám něco dá, ale musíte chtít, aby dala. Ať už jsou to historická fakta nebo životní poznání hrdinů. Jak to vyřešit? Zkusme to brát jinak a neodsuzovat každou „povinnou četbu“, třeba i Vy si v ní jednou přijdete na své. Třeba, a třeba taky ne…
Autorka je studentkou oktávy Gymnázia Elišky Krásnohorské v PrazePodklady pro seminární práce