Poznávám vás, přišel váš čas...

17. března 2008, Markéta Cenkerová

Právě těmito slovy začíná jedna písnička od skupiny Fešáci a je zarážející, jak často mě tato slova napadají v souvislosti s osobami, u kterých bych to nejméně čekala – nejčastěji ve spojení s učiteli a žáky.

Žádný z mých známých mi nevěřil, že mě na ZŠ češtinu učila učitelka, která vypadala úplně jako Karel Gott, dokud ji na vlastní oči nespatřil. Když jsme ovšem jako třída zazpívali po vstupu Káji Gotta do třídy „Hej břízo bílá skloň se níž“, dotyčná se urazila. Z toho jsme se poučili a osoba vyučující hudební výchovu, která měla krátké černé vlasy a nosila dlouhý černý rolák a černé kalhoty, se nikdy nedozvěděla, že se jí po celé škole říkalo „profesor Sneip“.

Pokud jsem si myslela, že můj přechod na gymnázium na věci něco změní, byla jsem na omylu. Cestou do školy jen tak mimochodem míjím Elvise Preslyho. Mluví anglicky se svým přítelem a míří směrem ke střední zdravotnické škole. V šatně sousedící s naší si odkládá kabát Sokolí oko – Dlouhá karabina. Na schodech mě zdraví Jarka Metelka a ptá se, ve které třídě jsme. Společně dorazíme do učebny, kde se chechtá na celé kolo Maska. Sedám si vedle zlatovlasé elfky a na poslední chvíli si vybaluji věci. Zvoní, vchází krteček a zahajuje hodinu dějepisu čtyřiceti pětiminutovou přednáškou o právech žen v starém Egyptě. Probudí mě až zvonění na přestávku. Další hodinu vchází ředitel se dvěma zástupci a vypadají, jako by měli pod saky ukryté revolvery. S výrazem, který by mu záviděl i sám Al Capone se pouští do dlouhé řeči, kterou jsem už bohužel zapomněla. Není divu, že se ve třídě zástupcům přezdívá Pravá a Levá ruka mafie. Když cestou do jídelny míjím Igora Hnízda, začínám vážně uvažovat, zda moje fantazie není už poněkud přebujelá… Se vzrůstajícími obavami dojím oběd a odebírám se strávit volnou hodinu do studovny. Zrovna rozdávám druhou partii karet, když se za mnou ozve: „Jé! Ty vypadáš úplně jako Jodie Foster z westernu Maverick! Vážně! Ještě ty blond vlasy a budeš to celá ty!“

Tím byly mé obavy nadobro rozptýleny a nerozházelo mě už ani setkání s Nottinghamským šerifem po cestě domů.

Autorka je studentkou druhého ročníku Gymnázia Omská v Praze