Předčtvrtletní čistky

28. listopadu 2008, Markéta Cenkerová

Tento, minulý nebo příští týden se ve většině našich škol uzavírá čtvrtletní hodnocení. Myslím, že se shodnu s většinou nešťastníků, kterých se tato událost bezprostředně týká, že to co předcházelo, byl, prostě řečeno, horor.

Nutno podotknout, že uplynuvší měsíc byl opravdu neobyčejně veselý. Hvězdným příkladem je matematika. Test z ní mě opravdu rozesmál. Zbytek třídy však svou novou pětku tolik s humorem nevzal, zvlášť když předešlá známka byla u většiny buď také pětka, nebo čtyřka. Říkám si, že to ještě není tak zlé, mám tam ještě dvojku, 2+5=7, 7/2=3,5, tudíž nepropadám a v klidu si to dalším testem vytáhnu na 3. A ono ejhle! Byla jsem nemocná na čtvrtletku a malý test a co se nestalo – za oba testy jsem dostala za 5, dokud si je prý nedopíšu. Dobrá, tedy, kdy si je můžu dopsat? Odpověď: Příští týden. Říkám si OK, příští týden si je dopíšu. Dnes jsem dostala zpět index a ze čtvrtletí se na mě culí tučná pětka z matematiky. Tomu se říká pěkný začátek, (po kterém logicky nutně následuje „strašný konec“, ale nepředbíhejme událostem).

Fyzika. První zkoušení v letošním roce, neohlášené, a aby to bylo zajímavé, šest lidí. Odkud? Od začátku, samozřejmě. To, že mé jméno začíná na „C“ mi v tuto chvíli připadá jako krutá ironie osudu, zvlášť když jsem se den předem učila matematiku, dějepis, češtinu, angličtinu a němčinu, ale na fyziku jsem se ani nepodívala. A výsledek? Samozřejmě za 5.

Při biologii si naposledy čtu dějepis. Přichází zkoušení, modlím se, aby kruté rameno osudu tentokrát nepadlo na mě. „Takže, kdo to bude?“ Byla jsem to já. O živočišných houbách jsem nevěděla nic, než že jsou to takové velké věci žijící v moři. Štěstěna se na mě však konečně usmála, když jsem zjistila, že prezentace za učitelčinými zády je právě o živočišných houbách.

Dějepis. Říkám si: „Cha! Na ten jsem se učila a navíc jsem si vypracovala superdokonalý nepřekonatelný tahák, do kterého jsem pro jistotu opsala celý sešit a část učebnice, kdyby mi přece jenom něco vypadlo.“ Zvoní, učitel rozdává supertěžký nepřekonatelný test a staví se přímo za mě, takže můj superdokonalý nepřekonatelný tahák je mi prostě na nic. Nepropadám však panice a dávám test z vlastní hlavy, výsledek odhaduji tak na trojku. Když se vybírá, podaří se mi na mém super dokonalém a tak dále taháku zahlédnout jednu zanedbatelnou informaci. Rychle beru pero a chci ji tam ještě dopsat, vzápětí si to rozmýšlím a načaté slovo zuřivě přečmárám a test odevzdám. Vtom ke mně přistoupí učitel a s kamennou tváří mi oznámí, že je mu velice líto, ale musí mi zhoršit známku o jeden stupeň. Ne proto, že by si snad všimnul taháku, ono se mu nelíbilo, že čmárám po testu, když se sbírá! Takže ne za tři, vážení, ale za čtyři. Hurá.

Test z Práva, (látka, která v mém sešitě zabírá celých 25 stran), byl po dopoledni stráveném s nervy napjatými k prasknutí, kdy si na ně s chutí kdokoli zabrnkal, už jen legrace.

Někdy mívám dojem, že se vyučující rozhodli nechat propadnout nebo alespoň psychicky zdeptat co největší počet studentů a dělají pro to opravdu vše, co je v jejich silách. Mezi všeobecně oblíbený tah patří například nahuštění rekordního počtu testů, písemek a zkoušení do co nejmenšího časového úseku. Výsledky jsou samozřejmě zdrcující. Na většinu předmětů se podle mého názoru nemá cenu vůbec snažit, protože když se naučím, mám za 3, když se nenaučím, mám také za 3. A to mluvím o těch lehčích. U těch těžších pak už záleží čistě na libovůli učitele, jestli se vás rozhodne potopit, nebo vás milosrdně nechá ještě chvilku přežívat.

Díky Bohu, je čtvrtletí uzavřeno a my můžeme s optimismem pohlédnout vpřed k pondělním třídním schůzkám a následnému pololetnímu masakru.

Autorka je studentkou druhého ročníku Gymnázia Omská v Praze