Přízrak jménem seminárka

18. února 2009, Dáša Andělová

"Třetí ročník je coby stvořený pro napsání seminární práce z výtvarné výchovy." Oznámila nám loňská profesorka dějin umění již minulý rok. Nikdo nedával zas až tak velký pozor.

S nástupem do třetího ročníku ale přišla změna. My, coby nic netušící studenti jsme byli upozorněni naším novým profesorem, že jsme lajdáci a s takovým přístupem, jaký máme k zadávané práci se můžeme jít akorát tak bodnout. Za tento půlrok jsme během 5 hodin, které jsou týdně věnované této estetické výchově a vzdělávání z oblasti dějin umění, vytvořili pouze jednu grafiku a jednu krabici plnou nemyslných věcí, kterým předcházela velice důležitá myšlenka, jak tvrdil námi moc oblíbený profesor, obhájce obrazu Bílý dům na bílém plátně ( což není opravdu nic jiného, než plátno natřené bílou barvou. Ale pozor! Předcházela mu nějaká důležitá myšlenka!).

V druhém pololetí, která právě nastartovalo, jsme byli vyzváni k vybrání tématu na seminární práci. Vybrala jsem si Retro. Chtěla jsem psát o 60.letech, o stylu této doby, o designu, o americkém Hollywoodě, zkrátka o všem, co mě na tomto tématu zajímá. Pan nejmenovaný profesor se však nezdržel kritiky a kdykoli se mu naskytla příležitost se během výkladu zmínit o letech "-tých", nezapomněl zdůraznit pohrdavým stylem slovo retro! To už jsem opravdu vnitřně pěnila. Dokonce mě to utvrdilo v tom, že téma změním. Další týden nás donutil přinést připravenou osnovu. Abychom si ujasnili, jak půjdou po sobě určité důležité okamžiky, které do práce chceme zahrnout. Když celá naše třída hodila na katedru papírky s 5 – 10 body osnovy, začal řvát a zuřit, jak jsme si mohli dovolit to více nerozvinout. Zdůrazňuji, že nám bylo řečeno pouze donést osnovu. Inu nezbývalo mu nic jiného, než se s našimi "útržky" spokojit.

Pak následoval pro mě opravdu nečekaný zvrat. Druhý týden si každého z nás postupně volal a domlouval se s ním na naší představě. Dokonce mi i řekl, že můj nový nápad není vůbec špatný ( budu mezi sebou srovnávat dva rozdílné styly výstavby rodinných domů, jedno tzv. podnikatelské baroko a druhý, mnohem umělečtější – moderní architekturu, která je účelně začleněna do prostoru a přírody).

A tímto dnem jako by se všechno změnilo. Náhle jsme začali pracovat. Plnili jsme naše úkoly svědomitě a hlavně nás to bavilo. Teď jsme opravdu v sedmém nebi, neboť pracujeme na díle, které nás opravdu baví, a to zcela jistě mluvím za všechny, a hlavně už nás pan profesor neshazuje. Už neříká doslova: "Teda, myslel jsem si, že takhle blbá může být jen moje dcera…" a podobně. No co říkáte? Chtělo by se vám pracovat s takovýmhle přístupem z druhé strany? Určitě ne. Teď si máme po jarních prázdninách už opravdu promyslet naší zadanou seminárku a udělat si hrubý kontext. Můžu říct, že se už opravdu těším. Věřím, že mě to bude bavit. Vzít do ruky fotoaparát a dokumentovat své tvrzení o tom či onom domě. Určitě to je lepší, než psát strohý a skoro nepodložený text o 60. letech v Americe. Musím teď uznat, že svému profesorovi jsem vděčná za pokoření, kterým mě donutil si vybrat lepší téma, které případně mohu použít u přijímaček na architekturu. Teda asi takto. Zatím jsem seminárku ještě nezačala psát, takže je možné, že svůj názor ještě změním, ale věřím, že se tak nestane a obě dvě strany, jak my studenti, tak i "vyšší mocnost" bude spokojena.

Autorka je studentkou 3.ročníku gymnázia Na Pražačce v Praze 3, Žižkově.