8. října 2007, Tereza Černá
Říká se, že kovářova kobyla chodí bosa. V případě potomků našich drahých vyučujících to bezesporu platí. Alespoň někdy. Vezměte si třeba tenhle příklad: Na základní škole nás jeden čas učila jistá paní učitelka R. Jako dějepisářka měla nepochybně svoje kvality, věděla o čem mluví a proč, ale jinak byla přísná a nepříjemná. Neustále žáky plísnila za jejich morálku. Ale její děti! Ten párek dívek, dvojčat, který tehdy navštěvoval asi 3. třídu, poletoval po škole jako splašený. Sotva byste její holčičky přehlédli. Rozjívené a rozmazlené.
Ano, i učitelé jsou jenom lidi a jejich děti jsou také jen děti, ale… Zatímco všichni ostatní už měli být ve třídě správně za deset minut osm, dvojčátka si ještě objížděla školu kolem dokola – na koloběžce. A jejich matka? Dokonce jsem viděla, jak jim to bezmocně dovolila (ano, ta přísná paní učitelka byla najednou bezmocná!), a sama vstoupila do budovy. Že by učitelé vyčerpali všechny svoje síly ve škole a na výchovu vlastních dětí už jim chybí nervy?
Ani úctu k učitelskému povolání učitelské děti příliš nechovají. Ačkoliv jistě slyší doma, jak je tahle práce složitá a vyčerpávající, svým vlastním kantorům to samy moc neulehčují. Jedna kamarádka (také učitelské dítě) odevzdala jednou jako písemku papír odshora až dolů pokreslený vtipnými obrázky. Prý nechtěla odevzdat úplně prázdný, čistý list, když nic nevěděla. Profesorka to nenesla zrovna lehce, asi neměla smysl pro humor.
Nebo: Angličtinářka se nám svěřovala, že její dcera právě odmaturovala - ovšem z angličtiny dostala za tři a to ještě s odřenýma ušima. Vytáhla si prý americké dějiny, které se moc nenaučila. A přitom my tuhle maturitní otázku probírali s její matkou na hodině zrovna nedávno a ona nám kladla na srdce, ať přípravu k maturitě nepodceňujeme.
Ale teď z jiného soudku. Být dcerou nebo synem učitele a navíc navštěvovat školu, kde váš rodič učí, to s sebou nese výhody i nevýhody. Občas slyšíte na své rodiče jistě hodně nevybíravé nadávky. Ale taky proto si před vámi spolužáci můžou dávat pozor. Najednou nejste plně součástí tábora vždy nespokojených studentů, proti nimž stojí učitelský sbor (mimochodem také dost nespokojený). Navíc vás všichni učitelé znají a mohou si na vás hned stěžovat, když se s vaší matkou nebo otcem sejdou nad špagetami ve školní jídelně. Lze z toho ale i těžit. Máte vše z první ruky. Občas tak někteří dokážou „zjistit“, jaké otázky budou v zítřejší písemce. Studenti vždycky touží ukrást vyučujícími zadání blížícího se testu a je až s podivem, kolik učitelů – rodičů jim s tím občas nenápadně pomůže. (A kolega si ani nevšimne…)
Tak mě napadá, že existuje jeden moment, kdy jsou učitelské děti skutečně ve středu zájmu. Ptáte se kdy? No přece když jsou ještě poměrně malé a rodič je vezme třeba na lyžařský kurz či školu v přírodě. Takové dítě si často získá mezi studenty velkou oblibu. Právě ono je totiž koneckonců důkazem, že jejich učitel je taky jenom člověk…
Autorka je studentkou Gymnázia Voděradská v Praze - StrašnicíchPodklady pro seminární práce