15. září 2008, Dáša Andělová
Tak, skončily nám prázdniny, dva měsíce válení, práce či učení na blížící se reparáty. Někteří zajisté objeli celou Českou republiku, jiní vyrazili o něco dál, třeba na jih do teplých krajů, každopádně dva měsíce volna od únavného ranního vstávání a dirigování skončilo a nastupuje opět nám velice známý stereotyp.
Prázdniny ale nebyly pouze pro zrekreování naší duše, několikrát jsme se mohli ocitnout v případě, kdy jsme potřebovali mluvit cizím jazykem. Nejčastěji anglicky a proto, že jsem se v onom případě vyskytla i já, byla jsem překvapena, jak dlouho mi trvá, než dokážu něco anglicky vyjádřit.
Pokud jde o otázky typu: Kde je tu toaleta?; Kudy do centra? A podobné, ty mám tak nějak zažité, ale jakmile jsem se měla pouštět do delší diskuse, začalo to drhnout. Hledala jsem slovíčka na jazyku a kolikrát si uvědomila své chyby až po vyslovené větě, když na mě, v mém případě Řek, koukal s výrazem „I don´t understand you“.
Pokud na mě kdokoli promluvil, rozuměla jsem se výborně. Jakmile však měla přijít řada na mojí odpověď, nějak jsem zaostávala. A proto, hned jak jsem přišla domů, začala jsem se sama sebe ptát, v čem je chyba? Cožpak ve školách nenaučí dost? V mém případě se zřejmě jedná o zanedbání základů na základní škole, kde jsme dostali na výuku angličtiny češtinářku, která s anglickým jazykem měla společného asi to, co učitelka s cirkulárkou – nic (pokud tedy není její koníček řezat stromy). Musela jsem se kvůli ní přeučit celkově výslovnost většiny mně známých anglických slov a plno dalšího. Jenže pak jsem se, sice po dvou rocích celkem přijatelné výuky, ocitla na střední škole, kde mě po vyplnění testu zařadili do lepší skupiny a dali označení pre-intermediate, tedy středně pokročilí a ejhle, najednou jsem nestíhala. Připadala jsem si jak ryba na souši. Ale zvládla jsem to za dvě a tři a byla jsem spokojená. Proto jsem byla překvapená svým mizerným výsledkem v Řecku. Myslela jsem, že mi střední škola dala víc, než základní, ale mýlila jsem se. Výuka je sice o dost lepší, ale výhradně zaměřená na gramatiku, ale vždyť přece mluvit je potřeba častěji.
Vzpomínám si, že nám profesorka hrozila tzv. speechy – tedy mluvenými projevy minimálně 10 minut dlouhými, jenže to vymizelo do neznáma a abych byla upřímná, byla jsem ráda. Ale teď jsem si uvědomila, jak důležité je procvičovat plynulost řeči a vyjadřování vůbec. Proto doufám, že něco takového ve třeťáku přijde.
Ke konci srpna čekal mé tři spolužačky z „horší“ skupiny reparát z anglického jazyka. Když jsem se to ve škole dozvěděla, nechápala jsem, jak vůbec někdo může propadnout z jazyka, vždyť je v jeho zájmu se ho naučit, teď se bojím, že to není tak úplně pravda. Každopádně spolužačky se museli naučit celý půlrok znovu, což jim jen a jen prospělo a teď jsou mnohem lepší. Možná není na škodu, si takovýhle reparát udělat, možná je to naopak dobře.
Tak jsem se zamyslela nad svou situací a došla k závěru, že k mým kroužkům asi přibude i anglická konverzace a občasná návštěva internetových stránek se zaměřením na výuku angličtiny. No, co se dá dělat. Tímhle jazykem prostě umět budu!
Autorka je studentkou 3.ročníku gymnázia Na Pražačce v Praze 3, Žižkově.Podklady pro seminární práce