Zářijové fronty

24. září 2007, Mape

Každý začátek podzimního semestru je náročný na zařizovaní a nikdo to nemá rád. Prváci to mají nejhorší. Pokud mají vysokou školu dál od svého domova a nedostali koleje, musejí si sami sehnat ubytování. Pak se ocitají často sami ve městě, kde předtím většinou byly maximálně na přijímacích zkouškách. Vyplašení hledají na internetu, jak se dostanou školy, kde bydlet, jak jezdí autobusy a vlaky a pak také jak jezdí MHD.

No a když si uvědomím, že internet je poměrně vymoženost poslední doby, posledních několika let, tak si nedokáži představit, jak to vše z(a)jišťovali studenti dříve. Chce se mi říct: „By mě piclo“. Internet nám to všem ulehčil, ani si to možná neuvědomujeme. Ale ani tak nevyřeší vše. Spoustu záležitostí si musíte oběhat přímo na místě sami.

Po příjezdu do „provizorního domova“ po prázdninách (nebo dokonce na první delší návštěvu v případě prváka) je nejprve nutné dojít si na ubytování a odložit tašky. Pak si trochu odfrknout, zhluboka se nadechnout a rovnýma nohama se pustit do toho koloběhu. Nejdříve do školy, na studijní oddělení. Tady si musíte vystát svou zatím první frontu. Doporučuji všem přijít do kanceláře už s vyplněnými papíry a tady si jen nechat nacvakat razítka a stvrdit muří nohou sekretářky svá potvrzení o studiu, žákovské průkazky a další „úřední“ příšernosti. Tady jsem letos zabodovala. Nejen, že jsem si vzpomněla si doma vše připravit a vytisknout, ale dokonce jsem přišla na „studijko“ v ideální dobu, tak i frontě jsem se vyhnula. No a pak honem na pokladnu, zakoupit známku na ISIC-kartu. Tam jsem to také letos vyčíhla, taky bez větší újmy v podobě času stráveného čekáním. Hned mě to dobře naladilo, že mám pár věcí za sebou a v takovém rekordním tempu!

No a dál? Tak pokud nemáte fotografii na průkaz, tak honem k nějakému fotografovi. Naštěstí jsme v „pokrokové době“, takže průkazové foto na počkání = no problem. A zpátky na nádraží, kde už většina ráno byla, když přijela. Nemusíte se moc dlouho rozhlížet, aby jste věděli kam jít. Ano, ta šílená fronta, to jsou studenti čekající na vydání šalinkaret a potvrzení žákovských průkazek. Po prvním pohledu usuzuji, jestli by to čekaní nešlo nějak obejít. Takže zajdu nejprve do ČD centra. Jenže sotva jsem tam nahlédla, tak mě poslíček přesvědčil, že tady šalinkartu nedostanu, že musím jít tam. No ani nemusel přibližovat kam, prostě do té fronty. Dříve se šalinkarty vydávali i tady v ČD centru, výhodou bylo, že tu měly zařízení plivající lístečky s čísly a tak když byla fronta opravdu velká, tak jste si vzali lísteček a za hodinku se sem vrátili a ono to tak akorát vyšlo, že po pár minutách jste šli na řadu. Tady ale chtěli z neznámých důvodů udělat „krok zpět“, a tak pokud šalinkartu opravdu potřebujete, musíte stát jak „tydýt“ ve frontě.

Takže jsem se s povzdechem zařadila na konec a čekala. A čekala a čekala a čekala… Mezitím kolem procházeli lidi a když viděli tu frontu, jen zvědavě pokukovali, jestli se tam nerozdává náhodou něco zadarmo. Kolik studentů taky jen tak prošlo kolem, pozdravilo své kolegy študáky. Prohodili pár slov a popřáli zoufalcům příjemnou zábavu při tom čekání. Pak vysmátí odešli, protože průkazku už dávno mají, nebo si ten týden počkají, než se ta nejhorší vlna přežene. Stále jsem měla na mysli úvahy, jestli to nemám vzdát a zkusit sem jít pozděj. Jak ale frontu neustále doplňovali noví a noví lidé a já se po centimetrech posunovala „koridorem“, už jsem se utvrdila v tom, že to musím vydržet. Bohužel jednu věc musím do příštího roku ještě „dopilovat“ – konkrétně si sebou nesmím zapomenou vzít MP3 přehrávač nebo aspoň knížku. Nebo si stoupnout za někoho s novinami a číst mu alespoň přes záda. A hlavně nedopustit, aby se za mě postavili kluci, kterým jeden známí přinesl voňavou svačinu. Já si do batohu nedala ani sušenku, a že jsem v tom zařizovaní zapomněla na oběd, mi začal žaludek vyčítat právě uprostřed fronty.

Šalinkarty se dají zakoupit samozřejmě i na jiných místech v Brně. Jenže jen na hlavním nádraží vám průkaz vystaví na přesné datum, které požadujete. Tedy třeba od 17. září do 16. prosince, což je hlavně pro vysokoškoláky, kterým škola začíná koncem září, praktické. Na jiných prodejních místech v Brně vám vystaví šalinkartu jen např. od 1. října do 31. prosince. Takže do října stejně musíte kupovat lístky a pak zbytečně přes Vánoce, když do školy nejezdíte, vlastníte šalinkartu. To je ten hlavní důvod, proč všichni chodí sem a jsou ochotní tu „strávit své mládí“.

Asi 90 minut jsem nečinně čekala, než jsem se vítězoslavně dostala k okénku. Předložila jsem čerstvě „oznámkovaný“ průkaz studenta (ISIC), fotku a vychrlila jsem na paní jakou přesně kartu chci. Pěti kilo a čtyři pětky za průkaz na brněnské MHD na čtvrt roku. Když jsem tu kartu měla konečně v ruce, připadala jsem si neuvěřitelný mazák, mám šalinkartu! Hurá. Poslední ze zářijových front byla vážně „udolávací“, ale už to mám za sebou a semestr se může rozjet.

Diskuze na téma Zářijové fronty

:) :( :D :p :| :O ;) 8) X) :_( :$ :@ :Z

Pro odeslání příspěvku se můžeš přihlásit nebo odeslat anonymně pod přezdívkou. Pro přihlášení musíš být zaregistrovaný. U příspěvků neregistrovaných nebo nepřihlášených uživatelů se zobrazí IP adresa.

Jméno nebo přezdívka:
Opiš kontrolní kód: Kontrolní kód

Příspěvky obsahující vulgární výrazy, komerční odkazy nebo odkazy nesouvisející s tématem budou smazány.

[1] pika, 2. října 2008 00:45
K tem prukazovym fotkam... opravdu neni treba nechat se fotit za 100 Kc. Ja si tisknu fotky sam. Vyfotim se, fotku upravim na pozadovane rozmery a hotovka. :-) Orezani fotky na dane rozmery a pripravu pro tisk zvlada automaticky tahle stranka: http://www.reeloo.net/app/print_your_pho...

seminarky bez prace

Podklady pro seminární práce

Hodnocení článku

2,9
Oznámkuj článek jako ve škole
1 2 3 4 5
Známkovalo 2148 čtenářů

Další články tohoto autora